Víme, že přihnojováním minerálními hnojivý zajišťujeme dostatek výživy nejen rostlinám, ale současně i mikroorganismům žijícím v půdě. Používáme-li tato hnojivá účelně, můžeme dosáhnout vyšších výnosů, aniž ubíráme z podstaty půdního humusu, ovšem za předpokladu, že ponecháváme v půdě vytvořenou kořenovou hmotu a aspoň díl rostlinných zbytků. Bylo totiž skutečně zjištěno, že k poklesu půdní úrodnosti nedošlo ani tehdy hnojilo-li se 60 let výlučně minerálně. Přesto však z dobrých důvodů (např. pro zlepšení zdravotního stavu aj.) nebudeme tímto způsobem hospodařit ani v zahrádkách a čas od času přihnojíme půdu kompostem nebo chlévskou mrvou.
V praxi se nezřídka užívá minerálních nnojiv bez výběru, takže se pak půda snadno znehodnotí. Nadměrné a .jednostranné hnojení, byť z nejlepšího úmyslu, bývá však . nejen ve sklenících a rychlírnách, ale i v zahrádkách příčinou nízkých výnosů. Vysoká koncentrace solí škodí více v půdách s nízkým obsahem humusu. V pařeništních zeminách s obsahem humusu nad 7 °/o je nejlepší obsah, optimální hladina dusíku od 15 do 40 mg (tisícin gramu), fosforu od 90 do 120 mg a draslíku od 60—100 mg, kdežto hranice nad 40 mg dusíku a 200 mg draslíku je už škodlivá. Avšak v chudších zeminách pod 7 % humusu je už optimální hranice nižší: 10—20 mg dusíku, 70—100 mg fosforu a 40—80 mg draslíku; nepříznivé účinky se zde objeví již při koncentraci nad 30 mg dusíku a nad 150 mg draslíku. Tato malá ukázka svědčí o tom, jak je někdy vhodné a užitečné dát si překontrolovat živiny půdním rozborem.
Zasolení půdy
Špatný růst rostlin a nízké výnosy (což bývají důsledky nadměrného obsahu solí v půdě), bývají někdy nazývány „půdní únavou”. Biologická půdní únava je však jev zcela odlišný a je vyvolávána biologickými činiteli, např. růstem rostlin, činností mikrobů apod. S překvapením zjišťujeme, že rostlinám se nedaří ani tehdy, jsou-li co nejlépe zásobeny vším potřebným. Výnosy klesají tím více, čím je déle nebo častěji na témže místě pěstujeme. Nejde tady o nadbytek či nedostatek živin, ale o jakousi indisposici půdního prostředí, která může mít mnohé příčiny a podle toho také je nutno uvažovat o rozdílných opatřeních k nápravě. Nejčastěji vzniká půdní únava opakovaným pěstováním některých rostlin na témže stanovišti. To je právě u zahrádkářů jev častýl
Takovým rostlinám, které nesnášejí pěstování po sobě, říkáme autointolerantní. Jsou to např. len, okurka, paprika, tykev, hrách, jetel, vojtěška, u ovocných rostlin jádroviny a peckoviny, topol, růže aj. Neproti tomu lze na témže místě pěstovat bez poklesu výnosů rajčata, kukuřici, sóju, fazol, konopí apodobně.
Vysvětlit, proč tomu tak je, a proč se všechny druhy pěstovaných rostlin nechovají stejně, není jednoduché. Přepokládá se, že mnohé rostliny vylučují svými kořeny do půdy jedovaté látky, které jsou specifické, tj. že brzdí pouze vlastně růst a nikoliv růst jiných rostlin. Skutečně rostlinách jsou obsaženy látky brzdící růst, případně vznikají až při jejich rozkladu a odtud se dostávají do půdního roztoku. Vznikají např. zaoráváním salátových zbytků. V takové půdě salát neklíčí, kořeny sazenic salátových nerostou. Už mladé, šestidenní rostlinky odumírají a na kořenech dospělých rostlin vznikají vážné deformace, korkovatění a hniloba. Je pozoruhodné, že podobné záporné účinky nelze zjistit u salátu pokud roste a není rozložen, a že jedovaté nejsou ani látky, které vylučuje salát kořeny do půdy. Tuto otravu půdy nelze odstranit „sterilací“ teplem, ani změnou kyselé či zásadité reakce půdy. Jako původce byly v okolí kořenů zjištěny mnohé takové látky souhrnně pojmenované toxiny a předpokládalo se, že jsou odpovědné za poškození následných rostlin. Dnes je prokázáno, že kořeny mohou vylučovat nejen škodlivé látky minerální, ale i mnoho organických látek. Ovšem těchto výměšků je poměrně málo; — za vegetaci dosáhnou asi 5 % váhy suchých kořenů. Mohou však být značně účinné i ve zředění. U mnohých rostlin se potvrdilo, že skutečně podvazují zdárný růst vlastního druhu, zatímco jiným druhům rostlin vůbec neškodí.
Zdá se však, že mnohem větší význam pro vznik půdní únavy budou mít látky, které vznikají v půdě přirozeným rozkladem kořenového systému a to jak během růstu, tak i po zániku rostliny. Příkladem může být jabloň, kde únavu vyvolává glykosid florizin, který není vylučován žijícími kořeny, ale vzniká v půdě teprve při odumírání a rozkladu kořenů. Salát například není nikdy vhodnou předplodinou pro další salát! Avšak salát podléhá silné hnilobě také tehdy, pěstuje-li se bezprostředně po kukuřici. V půdě, která obsahovala 2 % kukuřičných zbytků, uhynulo 41 % sazenic salátových; avšak již po 30 dnech od zaorání kukuřice již k poškození rostlin salátových nedocházelo.
Jedovaté látky vznikají v půdě i po zaorání zbytků ječmene. Už po 7—10 dnech se projevují a největší škodlivosti dosahují asi v 6—7 týdnech. Útlumem růstu působí jak vodní výluhy slámy obilí, zvláště ovesné, tak i půda, na níž oves rostl. Brzdí klíčení nejen obilovin, ale i zelí.
Zdá se, že vznik jedovatých látek v půdách je obecnější než se dříve myslelo. Objevují se při rozkladu trav, kukuřice, žita, zbytků tabáku, pšenice, vikve, koňského bobu, brokolice, sudánské trávy a jsou známy i z lesních půd. Vyskytují se v koncentrovanějším obsahu za vyšší vlhkosti než za sucha a jsou to látky,které nespecificky poškozují řadu rostlin. Ve většině případů je jedovatost nejvyšší mezi 10—20 dny, po jednom měsíci již klesá a často se mění v příznivý efekt.
Uvedené příklady ukazují, jak je třeba opatrnosti při vysazování sazenic či vysévání semen půdy, do níž jsme bezprostředně zaorali rostlinné zbytky. Nic to ale nemění na skutečnosti, že zelené hnojení přináší zlepšení půdní kvality a bezpečně zlepšuje růst po rozložení zbytků.
Při rozkladu organické hmoty se může mimo řadu chemických látek uplatnit záporně i kysličník uhličitý, vznikající často v nadměrném množství v prvých fázích rozkladu organické hmoty. Bylo zjištěno, že již v množství o 5 % [v půdním vzduchu] zcela zastavuje růst kořínků (např. hrachu, slunečnice, fazolu, bobu) a že zabrzděni je zřetelné už i v koncentraci 1,5 °/o. Protože obsah CO2 může v půdě dosáhnout vysokých hodnot i v pouhé závislosti na provzdušnení, obsah vody, živin apod. (v půdách ulehlých, bezkyslíkatých až 20 % ) — je třeba pokládat za prokázané, že za jistých okolností se nadbytek tohoto plynu projeví jako činitel omezující růst rostlin.
Je málo známé, že jedovaté látky se mohou do půdy dostávat také činností půdních mikroorganismů. Tak byl popsán účinek patulinu, antibiotika, které vytváří mikroskopická hmota (Pénicillium urticae) právě v slámou mulčovaných půdách. Působí v silném zředění: 75 dílů ku miliónu už brzdí v poli růst pšenice. Podobných producentů antibiotik se může mezi nesmírným množstvím mikrobů objevit značně mnoho a mohou se vyskytnout i takové formy, které přímo poškozují rostlinu.
Jedovatý činitel však nesmí být přítomen pouze v půdě, může se uplatňovat i vylučování specifických látek. Tak např. pelyněk vylučuje do vzduchu prchavé látky, které znemožňují klíčení semen fenyklu, který roste v těsné blízkosti, zatímto plevely bují bez omezení. Účinek je prý někdy zřetelný až do vzdálenosti jednoho metru a závisí patrně na hořké látce absintinu.
Jedovaté látky z listů dostávají do půdy i přímo vyplavováním deštěm (např. třísloviny, juglon, kumariny a snad i některé alkaloidy). Určitým, i když ne ještě dokonale poznaným způsobem tak ovlivňují rostliny své blízké okolí. (Proto v jejich blízkosti rostou jen určito druhy, jiné nikoliv a vznikají tak rostliná společenstva. )
Z uvedeného je možno si učinit pouze přibližný obraz o složitosti půdní únavy. Rostlina ovlivňuje p¬du svými kořeny po celou vegetaci, jinak ovšem v mládí, jinak v pozdnějším stavu vývoje. Obohacuje půdu kořenov/mi výměšky, produkty rozpadu odumírajícího kořenového systému, obsahovými látkami listů a do těchto poměrů zasahují mikroby ještě bojem o živiny a svými vlastnostmi fytopatogennímí. Zůstává skutečností, že fyziologicky účinné látky přijímané a vylučované rostlinou, ovlivňují její růst někdy kladně, jindy záparně v souvislosti na mnoha podmínkách. Jestliže však poznáme příčinu vzniku jedovatých látek, dostává se nám konkrétní možnosti cílevědomé nápravy: odstraňujeme rozkládající se rostlinné zbytky, případně včas před setím nebo výsadbou je zaoráváme, aby se dokonale rozložily. Ve skleníku zbavujeme půdu toxinů či nadměrné koncentrace solí důkladným promytím vodou. Měníme způsoby hnojení; dobře působí zvláště kompost či chlévská mrva. V případě krajní nutnosti sterilujeme zeminu přehřátou parou nebo chemicky V zahradách budeme především dbát na střídání plodin a na občasné dohnojení půdy hnojem nebo alespoň dobře proleženým kompostem
