Jednou ze základních podmínek přirozené úrodnosti půdy je obsah humusu v půdě. Jsou to v podstatě organické látky rostlinného i živočišného původu na různém stupni rozkladu. Obsah humusu v půdách zahrádek je různý a závisí na typu a druhu půd a jiných činitelích. S výjimkou půd vzniklých na rašelinách, ho není nikdy dost nebo dokonce nadbytek, jeho nedostatek se zvláště projevuje nepříznivě na půdách písčitých (lehkých), nebo naopak na půdách jílovitých (těžkých). Zvláště je pociťován nedostatek na rekultivovaných půdách jako jsou písníky, hliniště, smetiště apod., na nichž se často zakládali zahrádkářské kolonie.
Jakou náhradu za hnůj ?
V důsledku intenzivního obdělávání půdy (rytí, okopávání, kypření), se humus činností mikroorganismů rozkládá, vlastně pozvolna spaluje (mineralizuje), a tím se m. j. uvolňují minerální živiny, které slouží k výživě pěstovaných plodin. Tím však obsah humusu v půdě klesá. Aby k tomu nedošlo, naopak musí mít každý zahrádkář zájem na tom, aby se obsah humusu v půdě zvyšoval, je nutno organické látky do pudy dodávat. Děje se tak ve formě chlévského hnoje, zeleného hnojeni, zarýváním zbytků rostlin a humusem bohatého kompostu.Jesliže na venkovských zahrádkách hlavním dodavatelem organických látek je chlévský hnůj, značně omezené, ne-li znemožněné možnosti má městský zahrádkář a je pro něho nutností hledat alespoň přiměřenou náhradu. Nejvhodnější náhradou může být především zelené hnojení
Které plodiny jsou vhodné na zelené hnojení?
Plodin vhodných na zelené hnojení je celá rada. Jako nejvhodně|ší jsou takové, kteří patří do skupiny rostlin vikvovitých čili motýlokvětých. Předností těchto je nejen značná produkce organické hmoty aie i to, že obohacují tuto organickou hmotu a zoytky zanechávané v půdě o dusík získaný po nocí hlízkovtých bakterií. To znamená značný přínos. Kromě toho mají hlubokokořemící kůlový kořen, jímž přivádějí živinv nacházející se ve spodních vrstvách půdního profilu, které jsou již pro ostatní rostliny ztracené, nedostupné svrchní vrstvy půdy a mohou být využity pěstovanými rostlinami. Nejvhodnější z této skupiny je poměrně málo pěstovaná zemědělská pícnina komonice bílá (Melilotus albus), jejíž osivo lze zakoupit na trhu.
Komonice bílá se pěstuje jako plodina jednoletá nebo lépe dvouletá. V mladém stadiu vývoje, kdy se podobá vojtěšce seté, se od ní obtížně rozeznává. Má silný rozvětvený kořen, který proniká do značné hloubky, takže znamenitě odolává suchu a kromě toho velmi dobře přijímá živiny. Lodyha je značně vysoká a dosahuje I přes 2 m, ovšem při plném vývoji v květu. Celá rostlina včetně semen obsahuje alkaloid kumarin projevující se charakteristickou vůní. Počáteční vývoj komonice je pomalý a trpí v té době snadno potlačováním od plevelů; později však dobře kryje půdu, takže dobře potlačuje plevel. Je to také dobrá medonosná rostlina. Nároky komonice na půdu jsou minimální a roste prakticky všude, kde má v půdě dostatek vápna a není-lí půda zamokřena. Daří se jí dobře i na výsušných písčitých, kamenitých půdách a stráních, které velmi dobře zpevňuje. Je znamenitou plodinou i na rekultivovaných půdách, navážkách, smetištích apod., na kterých se často zakládali zahrádkářské kolonie nebo městské zahrádky. Zde je ji možno označit za pionýrskou rostlinu.
Nejvhodnější způsob pěstování spočívá v brzkém jarním výsevu do připravené půdy, především na půdách vysychavých. Aby semeno stejnoměrněji klíčilo (komonice obsahuje tzv. „tvrdá semena“, která klíčí později a nepravidelně), doporučuje se smíchání osiva s jemným pískem v plátěném pytlíku a šlapáním rozrušit osemení, čímž se zlepší klíčivost. Osivo v množství cca 30—40 dkg na 1 ar se vysévá na široko, jemně zahrabe hráběmi a mírně utuží půda. Aby se půda nezplevelila a také nezhoršila struktura povrchu půdy vytvořením škraloupu na povrchu půdy s nepříznivými důsledky, je vhodné při setí přihodit cca 5—6 dkg (na 1 ar) semene hořčice, která se poseká a zkompostuje, jakmile by stínila vývoji komonice. Hořčice zde plní funkci tzv. krycí plodiny.
Sklizeň komonice se provádí tehdy, jakmile vytvoří největší množství zelené hmoty, t. j. prakticky v plném květu nebo krátce po odkvětu ( v červenci). Zelená hmota se zkompostuje nebo ji lze zarýt. Provádíme-li seč, dosáhneme v prvém roce 2 seče, ve druhém roce až 3 seče.Přes její nenáročnost, můžeme značně zvýšit výnos hmoty přihnojením strojenými hnojivý, především fosforečnými a draselnými. Druh a množství závisí na možnostech pěstitele, podle zásady čím více, tím lépe. Např. 5 dkg draselných hnojiv a stejné množství fosforečných hnojiv. I když se všeobecně k vikvovitým rostlinám běžně nepoužívá dusíkatých hnojiv, je výhodné použít některého z ledků (po sklizni krycí plodiny) nebo prostě při vcházení komonice pro urychlení jejího vzrůstu v množství asi 2 kg na 1 ar. Obdobně se zvýší výnos, jestliže v suchém období poskytujeme závlahu, přestože suchu velmi dobře vzdoruje.
Výnos zklizené zelené hmoty může činit ročně 300—500 kg i více z 1 aru. To odpovídá velké dávce při hnojení chlévským hnojem. Zapravení do půdy se provádí nejlépe na podzim, kdy poslední seč (sklizeň) se zaryje. Kromě uvedeného množství hmoty poskytuje velké množství organické hmoty v kořání.
Kromě popsaného jarního výsevu, lze uskutečnit ještě výsev letní, nejpozději však do poloviny srpna. Výsev se obvykle provádí bez krycí plodiny a jen v podmínkách s dostatečnými srážkami nebo množství umělé závlahy, aby osivo mohlo dobře vzejít. Ovšem se sklizní v tomto roce nelze již příliš počítat, závisí to na délce vegetační doby a klimatických poměrech. Můžeme však v příštím roce hmotu (sklizeň) zarýt v měsíci květnu—červnu a pěstovat vhodnou zeleninu z předpěstovaných sazenic, vysázet brambory apod. To však také můžeme realizovat i z jarního výsevu. Vše závisí na našem rozhodnutí nebo potřebě.K obohazení půdy o organickou hmotu je vhodné společně s komonicí vyset některé traviny, které svými listy, stébly a kořenovými zbytky rovněž značně obohacují půdu o humus. Lze použít jílku italského nebo anglického (vytrvalého), srhy laločnaté (kluběnky) nebo kostřavy luční v množství asi 10—20 dkg na 1 ar.
