Ve srovnání s ostatními rostlinnými živinami je obsah vápníku (Ca) v půdách všeobecně vyšší. Velká část vápníku v půdě je však v těžce rozpustné formě. Objevuje se v mřížce minerálů nebo v solích. Zvláště z mřížky minerálů se. jen velmi pomalu uvolňuje působením zvětrávacích procesů. Tento vápník má proto pro přímou výživu rostlin právě tak jako pro utváření půdy malý význam.V půdách na vápník bohatých tvofí největší díl hlavně uhličitany vápenaté. Vedle toho je vápník přítomen v podobě fosforečnanů, z nichž největší rozpustnost má primární fosforečnan vápenatý tj. ten, který je obsažen v superforsfátu. Rozpustnost fosforečnanů vápenatých je vyšší při nižším pH. (kyselejší reakci). Hlavní vliv na jejich rozpustnost má však kysličník uhličitý (CO2).
Vápník je nezbytnou rostlinnou živinou a jeho funkce je mnohostranná. Neutralizuje přebytečné organické kyseliny v rostlině, urychluje výměnu látkovou, ale v nadbytku snižuje pohyblivost asimilátů v rostlině. Vápník není ve všech částech rostlin uložen ve stejném množství. Nejvíce vápníku je ve stoncích, listech a stéblech a nejméně v semenech. Na příklad mrkev v listech obsahuje až 15 % CaO (kysličníku vápenatého) a v kořeni jen 0,70%. Z konzumních částí zelenin je nejvíce vápníku v celeru, čínském zelí a špenátu. Relativně málo vápníku obsahuje květák a mrkev. Rostliny přijímají vápno ve formě rozpustných solí ve vodě tj. primární fosforečnan vápenatý, dusičnan vápenatý. Nedostatek vápníku způsobuje špatné přijímání dusíku, fosforu a draslíku. Klíčící semena za nedostatku vápníku nevyužívají ani zásobních látek a špatně vzcházejí. Rostliny, které trpí nedostatkem vápníku mají bledé až žluté listy a nejdříve bývají poškozeny nejmladší části.
Vliv vápníku na vlastnosti půdy
Zjistit vliv vápníku na růst rostlin je dosti obtížné, protože se těžko rozlišuje vliv chemické reakce prostředí, kterou reguluje uhličitan vápenatý, od účinku iontu vápníku jako živiny čerpané rostlinou z půdy. V půdě musí být vápník rozptýlen. Půda, která nemá vápno, se okyseluje a hromadí se v ní nenasycený humus. Kromě toho má velkou soudržnost, špatně se obdělává, slévá se a má tedy i nepříznivé fyzikální vlastnosti. V kyselém prostředí trpí rostliny nejen nedostatkem vápníku, ale i ostatních prvků. Citlivost na kyselou reakci a spotřeba vápníku jsou u jednotlivých rostlin různé. Vápno je důležitý meliorační prvek, který umožňuje tvorbu vhodné struktury půdy. Jednostranné vápnění bez Přihnojení ostatními živinami zbavuje půdu postupně živin tím, že je vytlačuje ze sorpčního komplexy půdy. Vhodná vápenatá hnojivá pro zeleninu jsou mletý vápenec a dolomitický vápenec, který zároveň dodává i hořčík. Pálené vápno působí příliš rychle a drasticky. Vhodná je také cukrovarská nebo lihovarská šáma. Vápenatá hnojivá se rozhazují na podzim a zapravují do půdy tak, aby se do výsevu nebo do výsadby zelenin dobře rozptýlila v půdě. Není vhodné současně hnojit chlévským hnojem a vápnit, protože jsou velké ztráty dusíku i organické hmoty.
Obsahuje-li půda nad 0,3 °/o uhličitanu vápenatého (trochu zeminy na skle se přelije octem a zřetelně šumí) nebo má-li alkalickou reakci (nad 7,2 pH) není třeba vápnit. Při slabě kyselé reakci (do 6,5 pH) se doporučuje 20 kg mletého vápence na 100 m2 a při neutrální reakci se dodává 10 kg mletého vápence na 100 m2. Vyšší dávky by se u zelenin neměly překročit, protože zeleniny jsou ctlivější než všeobecné plodiny.
Většině zelenin se nejlépe daří na půdách neutrálních s dostatečnou zásobou vápníku. Některé zeleniny však nesnášejí přímé vápnění a kromě toho se k nim hnojí hnojem, což není vhodné slučovat. Dobrou zásobu vápna žádají všechny košfáloviny a plodové zeleniny. Kromě toho neutrální reakce je určitou prevencí proti boulovitosti kořenů košťálovín. Vápní se proto plochy košťálovin k předplodině např. k luskovinám. V osevním postupu zelinářském se kromě luskovin vápní také ke kořenovinám a cibulovinám. Vhodné je dodržovat pravidelný cyklus vápnění po 3 až 4 letech.
