O hloubce kultivování půdy pod ovocnými stromy se mezi zahrádkáři stále živě diskutuje. Jedni jsou, podle starého zvyku, pro hlubší obrývání všech ovocných stromů bez rozdílu na celý rýč a pokládají to za nejdůležitější agrotechnické opatření pro plodnost svých stromů, druzí obrývají takto jen některé druhy ovocných stromů, někteří obrývají jen na půl rýče, někdo s plným rýčem, někdo s rycími vidlemi a ti nejpokročilejší říkají neobrývat vůbec? Proč je na tuto, tak důležitou otázku, tolik protichůdných hledisek? Střetávají se tu názory a zvyky dvou až tří generací. K objasnění této problematiky je tře¬ba udělat poněkud hlubší rozbor jednotlivých, rozhodujících činitelů.
Pokrok ve všech odvětvích lidské činnosti jde stále kupředu a nezastavil se ani v ovocnářství. Na základě nových výzkumů a poznatků je nynější směr v otázce následující neobrývat — neokopávat a ponechat půdu pod ovocnými stromy co nejvíce v klidu. Při černém úhoru kypřit povrch půdy častěji jen do hloubky 5 cm, lépe však je přikrýt půdu nastýlkou (hlavně lehké, propustné půdy), nebo půdu zatravnit ušlechtilou travou v kombinaci s plazivým, bílým jetelem, trávu častěji sekat a nechat ji na místě ležet jako nastýlku. (Pro tvorbu humusu se doporučuje na podzim nastýlku zarýt do hloubky 10—15 cm). O herbicidním úhoru se nezmiňuji úmyslně, protože zahrádkář dá při ničení plevelů na černém úhoru vždy přednost motyčce před herbicidy.
V podstatě jde o jakýsi návrat k podmínkám, jaké mají stromy ve volné přírodě. Jeho účelnost lze ve stručnosti zdůvodnit následovně: ovocný strom je rostlinnou bytostí, jeho nadzemní a podzemní části, včetně půdy, tvoří harmonický celek, ve kterém probíhají velmi složité chemické, fyzikální a biologické procesy. Mohou zdárně fungovat jen tehdy, když je nenarušují nesprávné zásahy pěstitele. Jedním takovým je bezesporu hlubší obrývání a provzdušňování půdy tam, kde již jsou kořeny stromu. Je to zásah, který nepříznivě ovlivňuje všechny základní činitele růstu a plodnosti. Zásadně musí být kultivace půdy poď ovocnými stromy s ohledem na kořeny odlišná od kultivace ostatní zemědělské půdy. Především je třeba . se zmínit o funkci dvou základních činitelů, o kořenech a půdě.
Kořeny ovocných stromů
Kořeny velké většiny ovocných stromů, zejména na slaběji rostoucích podnožích v současné době u nás pěstovaných, se rozkládají z větší části v hloubce od 5—35 cm (při černém úhoru). Ojedinělé kořeny, které ‚jdou hlouběji, slouží spíše upevnění stromu v půdě než jeho výživě. Blízko povrchu půdy se především rozkládá nejcennější kořenové vlášení, které jediné je schopno přijímat z půdy živiny a kyslík (silnější kořeny slouží rozvádění živin ve stromu). Rozkládají se v horní, zúrodněné, nejcennější vrstvě půdy proto, že tam mají nejlepší podmínky pro růst; je tam nejvíce živin, vláhy, humusu, kyslíku a tepla, ale především bohatý život půdních mikroorganismů, jmenovitě aerobníchmikrobů, které jsou hlavním činitelem při výživě rostlin. A je tam také nejvíce ostatní půdní živěny. A právě toto nejcennější kořání a ty nejcennější mikroby jsou při hlubším obrývání ničeny. Do hloubky nakypřená půda rychleji vysychá, v suchém prostředí povrch kořínků zkorkovatí a brání pak příjmu živin. Čím větší kořenová soustava, tím více živin může z půdy načerpat. Na aktivitě kořenů závisí aktivita celého stromu. Poškodíme-li kořeny, narušíme tím koloběh látek i všechny ostatní pochody ve stromu. Některé životně důležité pochody se dokonce dějí pouze v kořenech. Mezi kořeny a plodností je přirozeně korelační (vzájemný) vztah. Na zimu, to je právě v době, kdy se stromy obvykle obrývají, si strom ukládá organické látky a živiny do kořenů, ze kterých také přes zimu, kdy nemá listy, žije. V přetrhaných kořenech tak přijde mnoho živin nazmar; navíc spotřebuje strom na zacelení ran na kořenech a na růst nových, náhradních kořenů za ty přetrhané, další cenné živiny, které by jinak přispívaly plodnosti. Rány na kořenech se špatně zacelují a jsou také vstupními branami pro různé infekce (houby, plísně, virové choroby). Poškození kořenů meruněk je jednou z příčin jejich mrtvice. Kořeny se rozvíjejí bohatěji a přijímají lépe živiny v půdě ulehlé než v půdě nakypřené.
Půda pod ovocnými stromy
Nejcennější část půdního profilu při černém úhoru je v hloubce od 5—15 cm, u stromů s nastýlkou již od samého povrchu půdy. Tam je nejintenzívnější biologická činnost a proto tam jsou také nejlepší podmínky, pro růst a plodnost. Je tam také vždy dostatek kyslíku bez obrývání a provzdušňování. Skutečnost, že stromy neobrývané netrpí nedostatkem kyslíku, dokazují stromy ve volné přírodě, v parcích a lesích, ořešáky na tvrdých selských dvorech, bez a hloh rostoucí často na úhorech mezi kameny, i kopřiva v příkopu a miliardy dalších rostlin rostou zdravě bez obrývání a provzdušňování, ba dokonce bez přihnojování a zalévání. Jen ovocný strom, v daleko lepších podmínkách, že by trpěl nedostatkem kyslíku, kdyby se neobrýval? Přitom všechny rostliny na světě mají přibližně stejné nároky na růst. U neobrývaných stromů kořeny samy a také půdní živina se postarají o dostatečné provzdušnění půdy.
Je však ještě řada dalších, důležitých činitelů, které hlubším obrýváním nepříznivě ovlivňuje. Je to např, voda. Jestliže do větší hloubky přerušíme spojení se spodní vodou, znemožníme tím její vzlínání kapilárními póry, kterými také voda vynáší živiny, splavené dříve do hloubky. Kypříme-li půdu při černém úhoru pouze do hloubky 5 cm, obětujeme nepříznivým účinkům slunce a větrů pouze tuto tenkou vrstvu půdy. Kapilární systém jsme tím přerušili jen do této hloubky, zabránili jsme tím výparu vody a půda pod touto vrstvou zůstává v celém profilu nasycena vláhou. Tato tenká, kypřená vrstva půdy také stačí zachytit déšť i zimní vláhu a umožňuje přístup vzduchu do půdy. V této souvislosti by se dalo říci, že to je jakési mulčování (nastýlání) samotnou půdou. Voda, jak známo, rozvádí živiny ve stromě. Fyziologické pochody ve stromě jsou těsně spjaty s obsahem vody v buňkách pletiv, nedostatek vláhy snižuje intenzitu fotosyntézy a tím i asimilační schopnost listů. Dalším, neméně důležitým činitelem, který si mnozí zahrádkáři vůbec neuvědomují, jsou půdní mikroorganismy. V půdě jich je nepředstavitelné množství, nejvíce právě v horní, humózní vrstvě půdy, jmenovitě již zmíněné, velmi důležité mikroby aerobní . Mikroorganismy rozkládají minerální a organické látky a zpřístupňují je tak kořenům. Některé mikroorganismy (např. baktérie nitrogenní) váží ve svém těle i vzdušný dusík, který rostliny nemohou využít. Po odumření mikroorganismů je tento dusík přeměněn v takovou formu, že jej mohou přijmout kořeny. V různých vrstvách půdy žijí také různé mikroorganismy. Při obrývání se dostanou horní vzducho-milné do hloubky, kde pak následkem nedostatku kyslíku hynou, právě tak, jako ty spodní mikroorganismy, které kyslík ke svému životu nepotřebují, když se dostanou nahoru, hynou rovněž. Proto jim svědčí klid, právě tak jako ostatní půdní živěně, která má v půdě také svůj význam.
Dále je to humus, který rozhoduje o půdní úrodnosti. Je ho totiž v horní vrstvě půdy rovněž více než ve spodních vrstvách. Humus zlepšuje strukturu půdy, stmeluje jednotlivé půdní částice v hrudky, váže živiny a vláhu, ale i nadbytečné, škodlivé soli, je potravou pro mikroorganismy a významným regulátorem rovnováhy v půdě.
Zelené rostliny, tedy i ovocné stromy, jsou jakýmisi transformátory energie živé přírody. Přeměňují také elektromagnetickou energii záření ze vzduchu v energii chemickou. V půdě také dochází k hydrolýze a dalším pochodům. Uvědomíme-li si toto velkolepé dění v přírodě, které je jistě komplexně ve vzájemné souvislosti, musíme uznat, že tyto složité procesy mohou nerušeně probíhat jen tehdy, když ponecháme půdu a tím i kořeny stromů v klidu. Má-li být minimalizace kultivování půdy pod ovocnými stromy skutečným návratem k přírodním podmínkám, měli bychom je také opatřit nastýlkou, která poskytuje kořenům a půdě vpravdě optimální podmínky růstu – tedy vlastně k přírodnímu způsobu zeleného organického hnojení
