Rozbor půdy

Jedním ze základních požadavků úspěšného ovocnaření jsou dané půdní poměry. Bohužel často vysazují se ovocné stromy jak se komu právě hodí, bez ohledu na to, zda půdní podmínky jsou vhodné či nikoliv. Je proto třeba, aby každé výsadbě ovocných stromů, zvláště děje-li se ve větším měřítku, přecházelo odborné vyšetření půdy .
K posouzení půd pro účely ovocnářské používá se tzv. dělení fyzikálního, založeného na mechanickém čili zrnitostním složení půdy. Tato klasifikace je založena na okolnosti, že půdy, tj. její vlastnosti, mění se podle zrnitostního složení půdy. Ze vzájemného poměru velikostních podílů lze tedy do i míry usuzovat na vlastnosti půdy. Je známo, že s přibývajícím obsahem jemných částic přibývá půdě na vazkosti, íavosti, nepropustnosti pro vodu, vodní jímavosti, zpravidla asahu živin atd. Poněvadž jsou i jiné okolnosti (koloidy, humus, vápno a p.), které tyto vlastnosti ovlivňují, nelze se při posuzování půdy sázet jen na zjištění nejjemnějšího velikostního podílu a je nutno přihlížeti i k jiným okolnostem.

Základem klasifikace podle zrnitosti je vzájemný poměr částic různé velikosti v půdní hmotě zastoupených. Tento poměr see zjišťuje mechanickým rozborem. Mechanický bor provádí se tak, že se půdní vzorek rozplavuje ve vodě a je roztříděna na čtyři velikostní podily:

I. jemné splavitelné částice o průměru zrna menší než 0.01 mm
II. prachové částice o průměru zrna 0.01 0.05 mm
III. práškovitý písek o průměru zrna 0,05 0.1 mm
IV. hrubý písek o průměru zrna 0.1—0.2 mm

Podle ní pak rozeznáváme:

písčité zeminy
jílovitohlinité zeminy
hlinitopísčité zeminy
jílovité zeminy
písčitohlinité zeminy
jíly
hlinité zeminy

Písčité zeminy

První skupina — písčité zeminy — náleží k nejlehčím půdám hrubozrnným, silně propustným pro vzduch i pro vodu. Jsou půdy velmi výsušné, které v období sucha trpí značně nedostatkem vláhy. Jsou živinami velmi chudé, zvláště vznikly-li větráním hornin s převahou křemene, jako v Polabí. Nemají-li blízko pod povrchem vrstvy příznivější zrnitosti, jsou pro ovocnářství ve ším měřítku zcela nevhodné, neboť jejich zlepšení, pokud vůbec proveditelné, vyžaduje příliš velkých nákladů. V menší měřítku, jako na př. při zakládání domácích zahrádek, jejich zlepšování dosáhnouti hlavně jejich zhutňováním,. povážením látkami jemnozrnnými, vazkými a tmelivými,které mají příznivý vliv na zvýšení soudržnosti a vodní jímavosti půdy. K tomuto účelu jsou vhodné na př. jílovité komposty, rybniční bahno, cukrovarské kaly, silniční škrabky, velmi účinné je slinováni (pokud se ovšem vhodný materiál chází v blízkosti pozemku), t. j. povážení půdy silně vápeým jílem (slínem) nebo silně zvětralou opukou. Tím obohatí půdy nejen o částice jílnaté, nýbrž i o vápno, jímž jsou tyto dy zpravidla chudé.
Nemenší význam pro zlepšování lehkých písčitých půd má humus, který přispívá k zvýšení poutači schopnosti pro vodu pro živiny. Rozmnožení humusu v půdě lze dosáhnouti nejlépe hnojením proleželou chlévskou mrvou nebo komposty.

Hlinitopísčité půdy

Půdy hlinitopísčité jsou již pro kulturu některých druhů ovocných stromů, zejména třesní, višní, případně i broskví, příznivější, pokud ovšem nejsou v polohách příliš výsušných. Podobně jako půdy předešlé skupiny vyžadují zvýšení soudržst a vodní jímavosti povážením zeminami jemnozrnnými, vazkými, tmelivými. S výjimkou silně humosních písků vyžadují i zvýšení obsahu humusu pravidelným hnojením chlévskou mrvou, kompostem, případně zeleným hnojením. Pokud žadují vápnění, třeba používali hnojiv s uhličitanovou formou vápníku, jako na př. mletého vápence, šámy a pod. Vápna třeba se vystříhat pro rychlý rozklad humusu a nebezpečí ztráty živin vyplavením, neboť tyto pochody vápno urychluje.

Písčitohlinité půdy

Písčitohlinité půdy se svými vlastnostmi blíží k půdám hlinitým. Bývají velmi dobrým stanovištěm téměř všech peckovin, a mají-Ii spodní vodu v přiměřené hloubce, i jabloní, slivoa švestek. Jejich fysikální vlastnosti jsou zpravidla příznivé, ou dostatečně vzdušné, propustné a mají schopnost poutat dobře vláhu i živiny. Hnojení chlévskou mrvou a komposty jim velnu prospívá. Ve volbě strojených hnojiv není třeba omezováni, neboť každé účelné použité hnojivo se zde náležitě uplatní. K vápnění možno použiti i menší množství páleného, na sucho vyhašeného vápna.

Hlinité půdy

Půdy hlinité, mají-li ostatní vlastnosti příznivé, řadí se k nejlepším půdám ovocnářským, na nichž daří se všem druhům ovocných stromů. Jsou dostatečně vzdušné a biochemicky činné, takže rozkladné pochody a uvolňování živin děje se v nich nerušené. Mají přiměřenou absolutní vodní jímavost, zadržuji dostatek vláhy a přitom jsou dostatečně propustné. Vyznačují se vysokou absorpční schopností, neboť dovedou poutati živiny a chrániti je lak před vyplavením.
Ani u těchto půd není ve volbě hnojiv třeba nějakého omezování, neboť každé účelně použité hnojivo přichází tu k uplatnění. Základním hnojivém je tu proleželá chlévská mrva, dobrý kompost nebo i zelené hnojení. Z hnojiv strojených uplatňují se dobře na hlinitých půdách formy rozpustnější z fosforečných, na př. superfosfát, z vápenatých pálené vápno.

Půdy jílovitohlinité

Půdy jílovitohlinité, zvláště obsahují-Ii přiměřené množství vápna, jsou vhodným stanovištěm jabloní a slivoní a švestek. Jsou vazčí, soudržnější než půdy předešlé skupiny, často i měně vzdušné a obsahují poměrně vysoký obsah jemných částic jílnatých. Bývají mnohdy živinami bohaté, vyžadují však často úpravu fysikálních poměrů. Té lze dosíci vylehčováním sypkými hrubozrnnými hmotami, jako pískem, popelem, škvárou a pod.,dále vápněním a rozmnožením humusu. K vápnění třeba používati silnějších dávek páleného, na sucho vynášeného vápna. Zvláštní význam u těchto těžších půd připadá hnojení. Absorpční schopnost zde bývá vysoká, živiny jsou dobře poutány, půda je pro vodu méně propustná, takže tu nehrozí nebezpečí splavování živin. Půdy samy jsou málo činné, tíže uvolňují živiny, takže vyžadují hnojiv rychleji působících, aby byla zajištěna dostate¬ná výživa stromů. Ze statkových hnojiv je vhodná kompostovaná chlévská mrva (nejlépe koňská) nebo dobrý kompost, které třeba na podzim mělce zaorat. Ze strojených hnojiv třeba užívati rozpustnějších forem, jako na př. superfosfátu, 40% draselné soli a pod.

Jílovité půdy

Půdy jílovité vyznačují se značnou vazkosti a soudržnosti. Značná jemnozrnnost těchto půd má za následek špatné pronikání vody a vzduchu do spodiny. Nedostatek vzduchu je příčinou, že rozklad látek v nich probíhá pomalu, bývají to půdy málo činné, líné, studené. Obsahují-li větší množství uhličitanu vápenatého a zároveň i humusu, mají příznivější fysikální vlastnosti. Větší obsah vápna snižuje jejich soudržnost a způsobuje, že jsou vzdušnější a dají se lépe zpracovati než stejně těžké půdy bezvápenné.
Velký význam pro úpravu těžkých a slévavých půd má vylehčování hrubozrnnými látkami, jako na př. pískem, popelem, škvárou a pod. Po zapravení vylehčujícího materiálu stávají se tyto půdy kypřejšími, pórovitějšími a propustnějšími. Ještě pronikavější účinek má hluboké zkypření půdy rigolováním, spojené s promíšením půdy pískem. Takováto meliorace je však nákladná a dá se prováděti pouze v menším měřítku.
Nároky těchto půd na nnojení jsou obdobné jako u půd skupiny předcházející. K vápnění, pokud jsou vápnem chudé, třeba používati silných dávek na sucno páleného vyhašeného vápna. Ke skupině půd jílovitých řadí se jíly. U nich nepříznivé fysikální vlastnosti jeví se ještě výrazněji. Pro ovocnářství jsou nevhodné.
Z uvedeného vyplývá, jak je důležité seznání půdních poměrů při zakládání ovocných sadů.

Jelikož kořeny ovocných stromů zasahují do větších hloubek a zdar jejich pěstování závisí právě na povaze spodních vrstev i ria vlhkostních poměrech v těchto vrstvách, nestačí k posouzení pouze svrchní vrstvy půdní, jak se často stává, nýbrž je třeba věnovati zvláštní péči vyšetření spodních vrstev. Při vyšetření vhodnosti půdy pro výsadbu ovocných stromů štěpovaných na pláňatech třeba vyhloubiti jámy hlubší do 150 až 160 cm k seznání poměrů, jaké zde jsou (je-li v hlubší spodině zemina, která nebrání pronikání kořenů do spodních vrstev a nebrzdí jejich rozvoj, nebo kamenitý či skalnatý spodek nebo vyskytuje-li se zde podzemní voda, která brzdí dobrý vzrůst stromů a ohrožuje jejich zdravotní stav). Vyšetření hlubokého profilu do 150 až 160 cm je zapotřebí zvláště u vysokokmenů a polokmenů, pro zákrsky a keře postačí vyhloubiti zkušební jámu do 100 až 120 cm.